Fejeton - Milan Lasica

Dnes v éře mobilů je to už jiné. Ale v časech, kdy existovaly jen pevné linky, jsem měl k telefonování vyhraněný vztah. Vyznačoval se tím, že když zazvonil telefon pozdě večer, nebo brzy ráno, vždycky jsem se lekl.

Ne že bych neměl čisté svědomí, ale nevím proč, při zazvonění telefonu v tak nezvyklém čase se mě zmocnil, jak praví básníci, jakýsi divný nepokoj. Jinými slovy – strach. Kdo může volat pozdě večer, nebo brzy ráno?

Jen ten, který vám chce zvěstovat nepříjemnou zprávu. Ukradli vám auto. Máte vytopený sklep. Inflace stoupla na 70%. Vaše banka zbankrotovala. Mária J. žádá zvýšené alimenty. To jsou zprávy, které šokují.

Člověk vyskočí z postel a chce jednat. Kdyby zazvonil telefon ráno o páté a seriózní hlas vám oznámil, že dvě třetiny obyvatelstva zeměkoule žijí pod hranicí bídy, nebo že každá pátá žena na Slovensku je týraná, určitě byste kvůli tomu nevyskakovali z postele.

Zejména když vaše žena leží vedle vás a není pátá. To zjistíte jednoduchým rozpočítáváním. Pokud nemáte doma harém, můžete klidně spát dál. Pokud máte harém, nevlastněte víc jak 4 manželky.

Odbočil jsem. Pozdě večer, nebo brzy ráno vám může zavolat i někdo, kdo od vás něco potřebuje. „Půjč mi 30 000, jinak jsem vyřízený!“ „Tady Irena, okamžitě přijď, nebo vyskočím z okna!“ (V rozčílení vám nedojde, že bydlí v suterénu.)

Při takových telefonátech máte chuť zavěsit. Ale víte, že je to zbytečné, protože dotyčný/á zavolá znova. Začnete se vymlouvat (30 000 momentálně nemám u sebe, zavolej zítra), nebo blufovat (vydrž, zavolám do práce).

Normální člověk, takový, co vás chce jenom pozdravit a zeptat se, jak se máte, zavolá obyčejně po poledni, nebo v podvečer, protože normální člověk pozdě večer, nebo brzy ráno spí. No, možná ani nespí, ale rozhodně netelefonuje.

Popřípadě ještě spí s nějakým jiným normálním člověkem a tehdy také netelefonuje. (Servus, tady Jožo, právě si to rozdáváme s Růženou, chceš ji k telefonu?) To jen můj nebohý otec čas od času telefonicky budil okolo 4 ráno otázkou: Jsi doma?“

„A kde bych měl být,“ odpověděl jsem ospoalým hlasem a věděl, že vzápětí bude následovat pověstná, tařkajíc fundamentální otázka: Ty si myslíš, že jsem hloupý, co?“ „Ne,“ odpověděl jsem přesně podle pravidel, „nejsi hloupý.“

„Jak to víš?“ zeptal se otec. „Jsi přece vynikající odborník a vážený občan,“ odpověděl jsem. „Kdo to řekl?“ zaútočil otec. „Říkají to všichni, celé město to říká,“ odvětil jem naléhavě. Po chvíli ticha se ozval otec: „Tak vidiš, tak proč si myslíš, že jsem hloupý?“

A takkhle to pokračovalo do šesti, do půl sedmé, dokud se mi nepodařilo vysvětlit mu, že si nic takového nemyslím, ba naopak, že se ztotožňuju s většinovým míněním, které je mu nakloněné. Otec je už dávno tam, kam se mu nedá dovolat, a mně to chybí. Čím dál víc mi chybí popovídat si nad ránem s někým, kdo už není na lince.

A telefon mlčí.

Milan Lasica

(1940)

Slovenský humorista, herec, režisér a autor divadelních a písňových textů. Společně s Júliem Satinským vytvořil legendární komickou dvojici, která navazovala na tradici započatou voskovcem a Werichem. Milan Lasica už řadu let píše fejetony, jejich výběr vyšel v Česku pod názvem: O lidech a lidech.